Deutsche Version unten – Česká verze níže

 

Provocation as a Strategy?

The EU, Russia, and the Long Shadow of Bismarck’s “Blood and Iron”

The current confrontation between the European Union and Russia is usually portrayed as a clear-cut moral divide: on one side, democratic, rules-based Europe; on the other, the authoritarian aggressor. But geopolitical conflicts are rarely as clear-cut as they appear in political discourse. A look at European history—especially the period before the Franco-Prussian War of 1870/71—reveals uncomfortable parallels that are hardly discussed today.

Otto von Bismarck pursued a strategic goal with great consistency: the unification of Germany under Prussian leadership. France under Napoleon III was less an existential enemy than a political obstacle. Bismarck deliberately and systematically provoked Paris until France finally declared war. The famous Ems Dispatch was not a diplomatic mishap, but a consciously employed tool.

The resulting war could then be portrayed as French aggression. After France’s defeat at Sedan and the capture of Napoleon III, the military victory was used to proclaim the German Empire in the Hall of Mirrors at Versailles. National unification through an external enemy – forged in “blood and iron.”

The European Union is not a 19th-century nation-state. Nevertheless, it finds itself in a structural crisis: problems of legitimacy, a growing democratic deficit, economic tensions, and an increasing alienation of many citizens from the institutions in Brussels.

Against this backdrop, the war in Ukraine is acting as a political catalyst. Under the impact of Russian aggression, decisions were made that would previously have been virtually impossible to implement: massive rearmament, joint debt issuance, and a de facto centralization of foreign and security policy.

Leading figures such as Ursula von der Leyen, Kaja Kallas, Emmanuel Macron, German Chancellor Friedrich Merz, the Polish government, and British Prime Minister Keir Starmer are driving this development forward.

Russia is portrayed not only as an enemy in the war in Ukraine, but also as a fundamental existential threat to Europe.

The crucial question is: Is this a matter of necessary deterrence – or a self-reinforcing logic of escalation?

The decisive difference from the historical parallel is obvious: Russia is a nuclear power. Any strategy aimed at complete defeat, humiliation, or regime change ignores this risk.

Critics see the EU’s current policy less as pure defense and more as an attempt to permanently centralize the Union through the state of emergency of war. In this exaggerated view, Ursula von der Leyen appears as a symbolic figure of a concentration of power legitimized by the conflict.

The polemical parallel would not be the entry into St. Petersburg, but rather the idea of ​​having herself proclaimed European Empress of a centralized unitary state at Peterhof Palace near St. Petersburg after a hypothetical Russian defeat, like Wilhelm I as Emperor in Versailles.

This exaggeration is deliberately provocative. But it points to a real danger: that war becomes a political unifying force.

The Franco-Prussian War shows how effectively external enemies can be instrumentalized for internal unification. It also shows, however, how short-lived such victories are.

Europe should understand history as a warning – not as a blueprint. King Croesus of Lydia serves as a cautionary example. The oracle prophesied to him: “If you cross the Halys, you will destroy a great empire.” Croesus interpreted this to mean that he would defeat the Persian Empire. Unfortunately, it was his own empire that fell.

___________________________________________________________________________________________

 

Provokation als Strategie?

Die EU, Russland und der lange Schatten von Bismarcks „Blut und Eisen“

Die gegenwärtige Konfrontation zwischen der Europäischen Union und Russland wird meist als moralisch klarer Gegensatz dargestellt: hier das demokratische, regelbasierte Europa, dort der autoritäre Aggressor. Doch geopolitische Konflikte sind selten so eindeutig, wie sie im politischen Diskurs erscheinen. Ein Blick in die europäische Geschichte – insbesondere auf die Zeit vor dem Deutsch-Französischen Krieg von 1870/71 – legt unbequeme Parallelen offen, die heute kaum diskutiert werden.

Otto von Bismarck verfolgte mit großer Konsequenz ein strategisches Ziel: die Einigung Deutschlands unter preußischer Führung. Frankreich unter Napoleon III. war dabei weniger ein existenzieller Feind als vielmehr ein politisches Hindernis. Bismarck provozierte Paris gezielt und systematisch, bis Frankreich schließlich selbst den Krieg erklärte. Die berühmte Emser Depesche war kein diplomatischer Unfall, sondern ein bewusst eingesetztes Mittel.

Der daraus resultierende Krieg konnte anschließend als französische Aggression dargestellt werden. Nach der Niederlage Frankreichs bei Sedan und der Gefangennahme Napoleons III. wurde der militärische Erfolg genutzt, um im Spiegelsaal von Versailles das Deutsche Reich auszurufen. Nationale Einigung durch äußeren Feind – geschmiedet mit „Blut und Eisen“.

Die Europäische Union ist kein Nationalstaat des 19. Jahrhunderts. Dennoch befindet sie sich in einer strukturellen Krise: Legitimationsprobleme, ein wachsendes demokratisches Defizit, wirtschaftliche Spannungen sowie eine zunehmende Entfremdung vieler Bürger von den Institutionen in Brüssel.

Vor diesem Hintergrund wirkt der Krieg in der Ukraine als politischer Katalysator. Unter dem Eindruck der russischen Aggression wurden Entscheidungen getroffen, die zuvor kaum durchsetzbar gewesen wären: massive Aufrüstung, gemeinsame Schuldenaufnahme, eine faktische Zentralisierung der Außen- und Sicherheitspolitik.

Führende Akteure wie Ursula von der Leyen, Kaja Kallas, Emmanuel Macron, der deutsche Bundeskanzler Friedrich Merz, die polnische Regierung sowie der britische Premierminister Keir Starmer treiben diese Entwicklung voran.

Russland wird dabei nicht nur als Kriegsgegner in der Ukraine, sondern auch als grundsätzliche existenzielle Bedrohung für Europa dargestellt.

Die entscheidende Frage lautet: Handelt es sich um notwendige Abschreckung – oder um eine selbstverstärkende Eskalationslogik?

Der entscheidende Unterschied zur historischen Parallele ist offensichtlich: Russland ist eine Atommacht. Jede Strategie, die auf vollständige Niederlage, Demütigung oder Regimewechsel abzielt, ignoriert dieses Risiko.

Kritiker sehen in der aktuellen Politik der EU weniger reine Verteidigung als vielmehr den Versuch, die Union über den Ausnahmezustand Krieg dauerhaft zu zentralisieren. In dieser Zuspitzung erscheint Ursula von der Leyen als Symbolfigur einer Machtkonzentration, die durch den Konflikt legitimiert wird.

Die polemische Parallele wäre nicht der Einzug in St. Petersburg, sondern die Vorstellung, sich nach einer hypothetischen Niederlage Russlands im Schloss Peterhof bei St. Petersburg zur europäischen Kaiserin eines zentralisierten Einheitsstaates ausrufen zu lassen, wie Wilhelm I. in Versailles als Kaiser.

Diese Zuspitzung ist bewusst provokant. Doch sie verweist auf eine reale Gefahr: dass Krieg zur politischen Klammer wird.

Der Deutsch-Französische Krieg zeigt, wie wirkungsvoll äußere Feinde zur inneren Einigung instrumentalisiert werden können. Er zeigt aber auch, wie kurzlebig solche Siege sind.

Europa sollte Geschichte als Warnung begreifen – nicht als Bauanleitung. Als warnendes Beispiel kann hier König Krösus von Lydien gelten. Ihm sagte das Orakel voraus: “Wenn Du den Halys überschreitest, wirst Du ein großes Reich zerstören.” Krösus interpretierte das so, dass er das persische Reich besiegen würde. Dummerweise war es sein eigenes Reich, das unterging.

___________________________________________________________________________________________

Provokace jako strategie?

EU, Rusko a dlouhý stín Bismarckova románu „Krve a železo“

Současná konfrontace mezi Evropskou unií a Ruskem je obvykle vykreslována jako jasný morální rozkol: na jedné straně demokratická Evropa založená na pravidlech; na druhé straně autoritářský agresor. Geopolitické konflikty však zřídkakdy bývají tak jasné, jak se jeví v politickém diskurzu. Pohled na evropské dějiny – zejména na období před francouzsko-pruskou válkou v letech 1870/71 – odhaluje nepříjemné paralely, o kterých se dnes téměř nediskutuje.

Otto von Bismarck sledoval strategický cíl s velkou důsledností: sjednocení Německa pod pruským vedením. Francie za Napoleona III. byla méně existenčním nepřítelem než politickou překážkou. Bismarck záměrně a systematicky provokoval Paříž, dokud Francie nakonec nevyhlásila válku. Slavná emská depeše nebyla diplomatickým neúspěchem, ale vědomě použitým nástrojem.

Výsledná válka by pak mohla být vykreslena jako francouzská agrese. Po porážce Francie u Sedanu a zajetí Napoleona III. bylo vojenské vítězství použito k prohlášení Německé říše v Zrcadlové síni ve Versailles. Národní sjednocení skrze vnějšího nepřítele – ukované „v krvi a železe“.

Evropská unie není národním státem 19. století. Přesto se nachází ve strukturální krizi: problémy s legitimitou, rostoucí demokratický deficit, ekonomické napětí a rostoucí odcizení mnoha občanů od institucí v Bruselu.

Na tomto pozadí působí válka na Ukrajině jako politický katalyzátor. Pod dopadem ruské agrese byla učiněna rozhodnutí, která by dříve byla prakticky neproveditelná: masivní znovuzbrojování, společné vydávání dluhopisů a faktická centralizace zahraniční a bezpečnostní politiky.

Tento vývoj pohánějí přední osobnosti jako Ursula von der Leyen, Kaja Kallas, Emmanuel Macron, německý kancléř Friedrich Merz, polská vláda a britský premiér Keir Starmer.

Rusko je ve válce na Ukrajině vykreslováno nejen jako nepřítel, ale také jako zásadní existenční hrozba pro Evropu.

Klíčová otázka zní: Jde o nezbytné odstrašení – nebo o sebeposilující logiku eskalace?

Rozhodující rozdíl od historické paralely je zřejmý: Rusko je jaderná mocnost. Jakákoli strategie zaměřená na úplnou porážku, ponížení nebo změnu režimu toto riziko ignoruje.

Kritici vnímají současnou politiku EU méně jako čistou obranu a spíše jako pokus o trvalou centralizaci Unie prostřednictvím výjimečného válečného stavu. V tomto přehnaném pohledu se Ursula von der Leyen jeví jako symbolická postava koncentrace moci legitimizované konfliktem.

Polemickou paralelou by nebyl vstup do Petrohradu, ale spíše myšlenka, že se po hypotetické ruské porážce nechá prohlásit za evropskou císařovnu centralizovaného unitárního státu v paláci Peterhof nedaleko Petrohradu, podobně jako Vilém I. jako císař ve Versailles.

Tato nadsázka je záměrně provokativní. Poukazuje však na skutečné nebezpečí: že se válka stane politickou sjednocující silou.

Francouzsko-pruská válka ukazuje, jak efektivně lze vnější nepřátele instrumentalizovat pro vnitřní sjednocení. Ukazuje to však také, jak krátkodobá jsou taková vítězství.

Evropa by měla chápat historii jako varování – ne jako plán. Lydský král Kroisos slouží jako varovný příklad. Věštec mu prorokoval: „Překročíš-li Halys, zničíš velkou říši.“ Kroisos to interpretoval tak, že porazí Perskou říši. Bohužel padla jeho vlastní říše.