Embassy of Ukraine in Prague / Velvyslanectví Ukrajiny v Praze

Mychajlo Olexandrovič Dianov, který se proslavil jako jeden z obránců Azovstalu, poskytl ukrajinskému webu obsáhlý rozhovor o bojích o Mariupol, svém zranění, výbuchu v Olenivce nebo výměně zajatců. Tak se pohodlně usaďte, tady je česky:

ZRANĚNÍ

– Kdy a jak jste byl zraněn?

Na pozicích ve Vodjane u Mariupolu jsem poprvé zažil úplnou ruskou ofenzivu. V prosinci jsme se na tyto pozice přesunuli již počtvrté. 9. března na nás zaútočily první tanky. Střetli jsme se s nimi ve Volonterivce, je to ze strany Sartany, severně od Mariupolu. Byl tam jen náš prapor námořní pěchoty – zdůrazňuji, bojoval tam jen jeden prapor z 36. brigády. Pálili jsme na jejich tanky “Mouchami” (RGP18, pozn.). Není možné s ní zničit tank. Ukázalo se ale, že když vystřelíte z dvaceti metrů do věže, zaklíní se. Testovali jsme to na dvou tancích. Funguje to. Věž se netočí. “Teď jsi můj” – a s takový tankem si můžeš dělat, co chceš. Neměli jsme ani Javeliny, ani NLAW. Viděl jsem je pouze v televizi. Měl jsem svůj ukrytý SPG. Tohle je moje panenka, moje sluníčko. Měl jsem také RPG22, “Mouchu”, RPG-7 a ruční zbraně. To je všechno. A velení nám sdělilo: zaútočí na vás tanky. A dali mi šest protitankových granátů.

Poprvé se na nás řítily tři tanky a dvě bojová vozidla pěchoty. Zničili jsme je. A spousta personálu byla neutralizována. Bylo to 9. března. Podle oficiálních údajů 80 mužů našeho praporu zničilo 1 800 osob v jediném směru. Vybavení nepočítám. Vysvětlím vám proč. Jsem skutečný voják a chápu, že tank bez personálu nepojede. Kulomet bez střelce nestřílí. Proto je nutné zničit personál. Někdo řekne, že jsem příliš krutý. Ale pokud jsou tu tři tankisté a vedle nich tank a vy jste zničili jen jejich tank, pak ti tři tankisté nasednou do dalšího tanku a znovu budou na vás střílet. Kdežto když zničím personál – to je celé, nikdo jiný nepřijede.

Poté, co jsme zničili tanky, jsem druhý den, 10. března, řekl svému partnerovi: “Dimo, pojďme položit protitankové miny.” Vracíme se zpět. A najednou slyším výstřely. Zlomí mi to ruku. Padám na záda, abych zmenšil plochu pro další zásahy. Další kulka mě zasáhla do nohy, další do prstu… Tak jsem se dostal do Mariupolu do 61. nemocnice, které se také říká Lazaret 555. V blízkosti bazénu “Neptun”. Tam mi byl nasazen zevní fixační přístroj. Mimochodem, Tyra mě tam vykládala z auta. Spolu s ostatními mě odnesla na nosítkách na operační stůl.

– Jak dlouho jste byl v nemocnici a kdy jste si uvědomil, že je město obklíčeno?

– Večer jsem se po anestezii probral. Rozhlídnul se jsem se, na ruce jsem měl ortopedickou konstrukci, nohu v sádře. Byly tam vstupní a výstupní otvory po kulkách. Kost byla zlomená. A prst visel na kůži. Dali ho dohromady. Pravá ruka byla zlomená nejen nad loktem, ale i pod ním. Čtyři díry po kulkách… Dvanáctého jeden z našich řekl: “V “Port-City” probíhají boje. A já to pochopil – byli jsme obklíčeni. Viděli jsme dva nebo tři tanky. Zničili je. Přišly další. Znovu shořely. Pak nám zničili naše tanky.

– Město bylo ostřelováno?

– Na Mariupolu začali pracovat ihned po zahájení ofenzívy v plném rozsahu. Ale od prvních březnových dnů pak velmi urputně.

– Jak jste se přesunul do Azovstalu?

– Před Azovstalem jsem byl v mnoha podzemních krytech. Nejdřív na Neptun dopadla letecká bomba. Ležel jsem na sále, napravo přes zeď byla jednotka intenzivní péče. Okna byla zakrytá taškami. Bylo se mnou sedm mužů. Jeden z nich je stále v zajetí v Olenivce… V Azovstalu nebyl. Neptun byl zasažen. Místnost se otřásala. “Míří na nemocnici? No, kam jinam než na nemocnici. Jsou to Rusové. Dobře, separatisté. A tohle jsou profesionální vojáci”, – jenže jak to říkáme, přiletělo něco na operační napravo. Spolu s taškami na mě letěla i okna. Stihla jsem se přikrýt jen dekou. Sundal jsem si deku a stál ve dveřích jen s obvazy, celý na adrenalinu. A na chodbě, kde předtím leželi lidé, byla kupa „dvoustovek“. Tlaková vlna prošla chodbou. A chápal jsem, že i kdyby mezi nimi byli přeživší, a já jsem instruktor taktické medicíny, nebudu jim moci pomoci, protože mám jen jednu funkční ruku a jednu nohu. Šli jsme do sklepa. Strávili jsme tan noc, spali jsme na podlaze. Odvezli nás do Azovmaše. Byl tam dlouhý, dlouhý tunel. Kluci zbořili palandy ze dřeva. Pro celou místnost byla k dispozici jedna kamna. Byl v ní velký průvan. Byla to nemocnice. Zůstali jsme tam. Potom mě odvezli do továrny pojmenované po Iljiči… Předtím tam byla farnost. Vybuchly tam plynové nádrže. Zemřela spousta lidí… Přivedli mě tam. Zeptal jsem se, co tady dělám? Odvedli mě zpátky do tunelu. Odtud do skutečného protiatomového krytu. Všichni se mě ptali: “Jak víte, že je to kryt proti jaderné bombě? “Pozorně se rozhlédněte. Co je tady na zdi?” – “Nákresy.” “A plakáty. Návod, jak tento kryt používat.” Všechno bylo namalované. Co dělat v případě chemického, biologického nebo jaderného útoku, co otočit, jak uzavřít ventilační ventily. Bylo zřejmé, že všechny tyto místnosti byly po celá léta udržovány v perfektním stavu. Omítka se neloupala. Žili jsme tam v bezpečí. Zůstali tam až do 12. dubna. Právě tehdy tam byli zajati první zranění. A my jsme odjeli buď 10., nebo 11. Chystali jsme se do Azovstalu.

Odvezli nás ve dvou skupinách. Někteří to nezvládli. Museli se vrátit zpět. A odvezl nás muž s volacím znakem Rom. Dal bych mu titul Hrdina Ukrajiny. Je to řidič našich zdravotníků. Jeho žena zemřela, když byla na cestě na nádraží. Mladík. Právě se vzali. Měla rozbitou lebku. Chodil, jako by mu někdo píchl opium. Uměl najít u auta takové závady, o kterých nikdo nevěděl. Všichni nastupovali do auta. I ti, kteří leželi na nosítkách, i ti, kteří měli problémy s páteří. Bylo jim řečeno: “Počítejme životy. Co je lepší: zachránit tři místo jednoho. Navíc vás nechají být, pokud jen ležíte.” Poté se všichni dohodli, kdo si nasedne. Když jsme jeli, v tom “Kozákovi” nefungovala hydraulika na volantu, dvě kola byla plochá. Tři lidé se snažili točit volantem, abychom mohli jet dál. Závod pojmenovaný po Iljiči byl již zcela zničen. Čtyřikrát jsme zastavili – mysleli jsme si, že neprojdeme. Kluci vystoupili a pomalu odšroubovali volant. A to bylo z bílého dne. Měli jsme štěstí, že bylo zataženo a mlhavo. Slyšeli jsme létat drony. Slyšeli jsme je podle zvuku. Žádné „přílety“ se ale nekonaly. Teprve když jsme přejížděli most zprava doleva – Romko našel přechod ve spodní části mostu, vyjely dva tanky a dvakrát na nás vystřelily. Nezasáhli nás. Tak jsme přejeli do Azovstalu. Kluci se s námi setkali. V prvním bunkru jsem zůstal dva dny. Pak viděli, že hniju, a poslali mě do nemocnice. Jmenovala se “Plechovka”. Byl jsem tam asi týden. Opět obvazy, betadin, léky proti bolesti. Myslel jsem, že se stanu narkomanem. Pak jsem si řekl – zkusím s tím přístrojem spát bez léků proti bolesti. Dva dny jsem spal. Ale když jsem se probral, praštil jsem s tím zařízením omylem o zem. Ty injekční stříkačky se ohnuly. Opět léky proti bolesti. Corvalol a Barboval – sedativa. Vypil jsem půl plechovky najednou. Bolí to, ale je mi to jedno. Z “Plechovky” mě odvezli do “Pramene”. Byl jsem tam až do opuštění Azovstalu. Byl to obyčejný bunkr.

– A vy jste tam bojoval?

– Přihlásil jsem se dobrovolně, protože nikdo nechtěl jít nahoru. Musel jsem tam jít, aby k nám nepřítel neprošel.

– Vstoupili již na území ocelárny?

– Ano, napadli nás plnou silou. Kruh se zužoval. Vzal jsem si do levé ruky samopal, a bylo. Seděli jsme na pozicích. Jsem velmi dobrý střelec. Dokážu zasáhnout člověka ze 700 metrů. Dva dny jsem takto chodil ven. Pak mi znovu poranili ruku a jeden z našich, byl to Volyň, mě vyznamenal a nechal mě ležet. Přesto jsem se snažil být užitečný – sbíral jsem dřevo na topení v kamnech.

15. nebo 16. května vydal vrchní velitel rozkaz, že musíme složit zbraně a zastavit vojenskou operaci na obranu Mariupolu. Přesto jsme se nevzdali, ale splnili jsme rozkaz prezidenta. 17. května jsem byl na cestě do kasáren v Olenivce.

VÝBUCH V OLENIVCE

– Byl jste v době výbuchu v Olenivce?

– V tu chvíli jsem byl v 15. nemocnici v Doněcku, kam mě přivezli, aby mi odstranili zevní fixační aparát. Byl mi nasazen 10. března. Z paže mi trčely dlouhé injekční stříkačky. Vtipkoval jsem, že na nich přijímám signál Wi-Fi. To bylo ještě v Azovstalu, zatočila se mi hlava, spadl jsem s přístrojem na zem, načež se mi přetrhaly všechny infuze. Ten přístroj už neměl smysl, rány byly neustále otevřené a kolem se prášilo. Nebyli jsme bombardováni jen bitevníky, ale i bombardéry. Letka letěla směrem do Mariupolu, byli jsme varováni: “Očekává se nálet”. Bum-bum-bum-bum. Zasáhly nás tisíce bomb. Krátery po nich byly takové, že do jednoho z nich zcela vjel autobus. “Azovstal” byl horor. Moje rány hnily. Přístroj se odlepil, nedržel kosti. Už jsme byli v obklíčení a jedli zkažené jídlo. Na území závodu se nacházely dva obchody: “Desítka” a “Dvacítka”. Ledničky už nefungovaly, ale měli jsme nějaká křidýlka. Když jste k nim přičichnuli, smrděli. Nevadí. Hodíte je na pánev. Všichni měli téměř neustále průjem. Ale nemůžete utéct – musíte jíst. Když nebudeš jíst, můžeš zemřít.

Naši lékaři byli přiváděni jednou týdně. Nejprve přišli v doprovodu doněckých lékařů a policistů s obušky. Dali si záležet, aby nám nedali žádné ampule ani jehly. Vyrobili nám obvazy. Pořád jsem jim říkal: hniju, rány mi tečou. A jednou doněcký lékař řekl: “Musíme zařízení odstranit.” Řekl jsem: “Děkuji, že to říkáte. Co můžu udělat? Dva spodní čepy se již v kosti hýbají.”. Když jsem si lehl na bok, měl jsem úplně zkroucenou ruku, až to bolelo. Se zármutkem se nám podařilo dostat mě v srpnu do Doněcku. Dali mi antibiotika, udělali rentgen, který jasně ukázal, že mi chybí čtyři centimetry kosti. Přišel lékař a sestra: “Tak co, Míšo, máme ten přístroj vyndat?” Podívám se, jak rozkládá klíče. Vidím, že je to sada klíčů pro auta. A rezavé kleště. Hlavy matic postroje na tyto klíče nepasovaly. Vezme kleště a začne s nimi kroutit. Řekl jsem: “Možná byste mi mohl dát alespoň nějaké léky proti bolesti. Normálně se tohle provádí pod narkózou.” Jakmile mi vstříkli lék, začali systém odstraňovat. A čepy, které byly uvnitř kosti, už byly ohnuté. Vytáhl je kleštěmi… Když vytáhl poslední kolík, vydechl jsem si úlevou – fuj… Rány se začaly hojit.

– A zatímco vás operovali, v Olenivce došlo k výbuchu…

– Dne 27. července došlo k výbuchu. Právě mě přivezli do nemocnice. Obyvatelé Doněcku, kteří byli v nemocnici, přiběhli: “Vaši lidé tam zasáhli vlastní lidi. Nějaká americká raketa”. No, počkej, říkám. Před půl hodinou se to teprve stalo. A vy – odborník, který v Olenivce ani nebyl,tu stojíte a říkáte mi, jak to bylo? Do nemocnice začali vozit „třístovky“. Všichni Azovci. Nevím, kolik jich v těch kasárnách bylo. Podle různých zdrojů až 200 lidí. Každý, kdo se dostal do 15. nemocnice, řekl: “Nebyla tam žádná díra ani přílet shora. Výbuch byl uvnitř”. Nastražili výbušniny, přivezli postele… Pokud vím, druhá fáze výměny se měla uskutečnit 30. července. Během první z nich – 29. června – došlo k výměně amputovaných končetin. A 27. září došlo k výbuchu. Bylo to provedeno s cílem narušit plánovanou výměnu.

Dva dny před naší výměnou se to stalo znovu. 17. května jsme byli uvnitř budovy. Je zde pět kasáren. První se jmenuje 9-10. Je to podle podlah. Druhý – 1 a 2. A pak jsou tu 3-4, 5-6, 7-8. Nejprve jsem přišel do 2. baráku, pak jsem byl převelen do 3-4. baráku. Po nemocnici jsem byl v 5-6.

Byl jsem tam, když najednou jsem slyšel odchozí palbu. Mimochodem, v okolí Olenivky bylo vždy dělostřelectvo. A všechno letělo naším směrem. A kolem 15. nemocnice to bylo stejné. Schovávali se za nemocnicí, aby je nemohli zasáhnout. A jejich dělostřelecké systémy byly blízko. Slyším palbu. Ozvaly se výbuchy a vylétla raketa. Myslel jsem, že je to nějaký systém protivzdušné obrany. A pak – farnost v areálu věznice. Bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum. Přiletěla kazetová munice. Byli jsme šťastní. Konečně naši kluci pracují… A už jsme věřili, že vyhráváme na všech frontách. Vězení je vězení, ale nikdo z nás nepřestal být vojákem, informace jsme získávaly, jak to jen šlo. A tak jsme zjistili, že rakety zasáhly místo, kde pracovali naši kluci. Kopali nějakou jámu. Hned po výbuchu byl jeden 200, 4 byli 300, ale jeden měl utržené nohy a dalšího neodvezli do nemocnice. Takže celkem tři byli zabiti…

– O čem jste mluvili v Olenivce?

– Sbírali jsme informace o tom, zda máme možnost být vyměněni, nebo ne. Hráli jsme šachy, kostky, domino. Nebyly tam žádné karty.

– Žádné knihy?

– Měli jsme nějaké, ale byl to luxus. Abyste si mohli od někoho půjčit knihu, museli jste mít tak neuvěřitelnou věc, jako jsou cigarety, nebo si vzít bochník chleba. A pak jste dostali knihu maximálně na dva dny.

– Četl jste je?

– Jistěže ano.

-Co?

– Dal jsem jim svůj zapalovač, aby si přečetl knihu “Sobecký gen”. Nějaký profesor psychologie mluví o genech. Měl jsem dost na straně 20. Myslel jsem, že zvládnu dalších 20, že to možná půjde dál. Nebylo to tak. Zavřel jsem ji a vrátil. Taky jsem si přečetl to, co jsem si už dlouho chtěl přečíst: “Tři kamarádi” od Remarqua. Nelíbilo se mi to. Předtím jsem četl “Na západní frontě klid”. Ta je skvělá. Byla napsána ze zákopů. V roce 2017 jsem působil jako překladatel na mezinárodních cvičeních “Sea Breeze”. Když jsme mluvili s Američany a já jim vyprávěl naše příběhy, byli překvapeni: “Co to má být, první světová válka, sedíš v zákopech?” Ani nenašel vhodná slova, aby si zanadával. Skvělý chlap. Bojoval v Afghánistánu a Iráku. Dal jsem mu nůž, který jsem kdysi sebral nepříteli, a on mi dal hodinky, které byly v Iráku a Afghánistánu.

– Kde jsou ty hodinky?

– V Olenivce jsem ji vyměnil za krabičku cigaret.

– Chtěli jste si pořádně zakouřit?

– Ne. Mohu snadno přestat Rozdal jsem je.

– Nemrzí vás ty hodinky?

-Ne.

– Tam jsem se naučil jednu věc. K věcem se příliš upínáme. Tyto hodinky prošly afghánskou a iráckou válkou, na mé ruce prošly boji se separatisty a plnohodnotným ruským útokem. Ale jsou to jen hodinky. Elektronická věc v plastu. Ale když jsem klukům rozdával cigarety, v jejich očích bylo vidět štěstí.

HLAD

– Jakému mučení jste byl vystaven?

– Je to můj subjektivní názor, ale člověka lze řezat, bít, omotávat mu hlavu páskou… Bolest vydržíš, drahá. Hlad je nejhorší.

– Nehladověl jste v Azovstalu?

– Ano, tam jsem šel a něco jsem s tím udělal. Mohl bych si uvařit hrášek na ohni. Pokud jsme měli aspoň užitkovou vodu. Stříleli jsme tam do trubek, aby to teklo. Uvařili jsme hrášek a vodu vypili. V Azovstalu jste si mohli něco vymyslet, něco změnit. Zdravý mohl jít na místo, kde byl nepřítel poražen – tam si mohl něco vzít, najít suché jídlo. Ale v Olenivce jste jedli jen to, co vám dali.

– A co jste dostávali?

– Smíšené krmivo. To, čím se krmí prasata. Krmivo vařili bez soli. Sůl byla zakázaná, takže asi chápete. V té vaničce byly možná dvě lžičky cukru. Příděl byl následující. Snídaně – talíř smíšené stravy. Na objem jedna velká sklenice. K obědu pak jejich takzvaná „zelná polévka“. Voda a kysané zelí. Když jsme měli velké štěstí, tak i kousek brambory. Večer opět krmná směs. Krajíc chleba měl velikost Snickers. Takový kousek chleba třikrát denně. Snažil jsem se spát normálně. Kaši a chléb jsem si nechal na večer. Před spaním jsem to všechno snědl, abych měl plný žaludek a mohl zavřít oči a spát. Pokud jste to neudělali, zavřeli jste oči a viděli jídlo. Neviděl jsi svou rodinu, bylo ti jedno, jestli je Ukrajina svobodná, nebo ne, viděl jsi jídlo.

– Jaké jídlo jste viděl?

– Dortík a vařené kondenzované mléko. Říkal jsem si, že až přijedu, naliju do sebe půl litru vařeného kondenzovaného mléka. A k němu dortík.

Lidé, co přijdou do jídelny, mají na jídlo 30 sekund. A schválně vám dávají vařící vodu a tvrdý chléb. Fyzicky na to nemáte čas. Běžíte tam. Běžíte zpátky. Po stranách jsou vojáci a němečtí ovčáci. Když jsem to viděl, pomyslel jsem si: něco mi to připomíná, někde jsem to viděl. Nacisté dělali totéž! Něco jako “Schindlerův seznam”. Balíky jsou zakázané. Nic se k vám nedostane! Pokud chcete člověka mučit, morálně a fyzicky zničit, nekrmte ho. Dejte mu najíst jen trochu. Nejen to – za měsíc před ním snězte něco chutného.

– Co před vámi jedli?

– Nějaké vafle, čokoládu. A vy se podíváte a představíte si, jak to jídlo chutná. Jak rádi byste to snědli… Kolik bych za tu čokoládu dal.

– Byl jste po výměně přivítán jídlem?

– Ano. Dali mi sendvič. Byla v něm klobása. Majonéza. Miluji majonézu. Všechno jím s majonézou. Nechybělo ani zelí a česnek.

– Bylo to dobré?

– Bylo to božské! Michelin by měl za ten sendvič udělit pět hvězdiček.

– Co vám ještě udělali kromě toho, že vás nechali vyhladovět?

– Každé ráno v sedm hodin hráli ruskou hymnu. Je dobře, že zvuk byl tak špatný, že nebylo slyšet slova. Ale mě osobně se mučení moc nedotýkalo.

– Kvůli ruce?

– Ne, protože už tehdy jsem byl slavný.

– Dává sláva nějaké výsady?

– “Co jsi zač, hvězda?” – zeptali se mě strážní. Existují fotografie ze zajetí ze 17. května, kde jsem celý černý. To mě odvedli na záchod. Začal jsem mít průjem. A celou cestu z Mariupolu do Olenivky se mi moc chtělo na záchod. Autobus nezastavil. Jeden z vojáků mi z dálky ukazuje mou známku “Viktori”. “No, ano, souhlasím, to jsem já,” – a ukazuji, že potřebuji na záchod. “Ne,” říká. Čtyři hodiny se mi točila hlava, vydržel jsem. Dojeli jsme do Olenivky. A pak si nás nechali. A vzpomínám si, že číslo autobusu je ruské – z Rostova na Donu. Řidič je prý Rus. A tento autobus je jeho. Křičím na něj: “Jestli mě hned nepustí ven, tak ti poseru autobus.” Začal křičet na stráže.

A fotka, na které mě sleduje strážný se samopalem, byla pořízena právě tehdy. Ve skutečnosti mě sledovalo pět strážných, ne všichni byli v záběru. Vedli mě na pouliční záchod. Když jsem kolem nich prošel, ustoupili ode mě. Tvářil jsem se naštvaně. Pomyslel jsem si: “Znamená to, že Ukrajinci ještě něco znamenají, když pět ozbrojených Moskvanů odvádí jednu třístovku na záchod. Bojí se! To znamená, že vše nebylo marné.” Jednou mě ale na záchod odvedlo 12 lidí. Všichni se samopaly! Pak našim strážím sebrali samopaly. Báli se: co když mu ten samopal vezmu? Dali jim obušky. Ale na věžích stáli vojáci se zbraněmi.

– Ale stejně vás zbili…

– No, to se stalo. Jako prevenci. Bili ty, kteří se provinili. A situace je taková, že možná ani nevíte, že jste se něčím provinili. Právě teď se tak strážný rozhodl, protože jsi obrátil oči špatným směrem a měl jsi hlavu příliš nízko. Nejvíc mě bili, když mě odváželi k vyšetřovací komisi, v autobuse, samopalem. Téměř vždy do hlavy. Nebo jsem nezvedl ruku k hlavě. “Ale já nemůžu zvednout ruku,” vysvětlil jsem. “To opravdu nemůžeš. Pak tumáš ještě jednu ránu.“

– Cítil jste, že ztrácíte sílu?

– Nemohl jsem vyjít schody. Bydlel jsem ve druhém patře. A pravá noha se mi už zahojila, mohl jsem se normálně pohybovat, ani jsem nebyl zkřivený. Jdete nahoru a cítíte, že se musíte držet zábradlí. Každým dnem to bylo horší a horší. Pak už jsem chodil dolů jen na toaletu. Nic jiného jsem nedělal. Četl jsem. Snažil jsem se pohybovat co nejméně. Ano, v tomto případě svaly atrofují, ale neplýtváte energií a nemáte takový hlad.

VÝSLECH

– Na co jste byl dotazován při výsleších?

– “Co jsi udělal?” – to byla hlavní otázka. Řekl jsem jim, že jsem obsluha granátometu, seržant čety. Že jsem ničil cíle, co byly naproti mně. Přerušili nás. “Ty nebyly naše. Byly doněckých”, – zdůraznil vyšetřovací výbor. Ale mně je to jedno, – odpověděl jsem. “Jste vlastenec?” – to bylo také neustále kladeno. Hloupá otázka, – řekl jsem, – a já na hloupé otázky neodpovídám. “Co si myslíte o válce?” O válce? Mám k ní špatný vztah. “A co si myslíš o téhle válce?” A ve mně to vřelo. Co si o tom mám myslet? Proč jsi na mě kurva zaútočil? Co tady děláte? Proč na mě střílíte? Chápete, že zde nejsou žádní fašisté? Mluvím na vás rusky. Cože, vaše země vám nestačí? Přišli jste, dali mi facku a já vám odpověděl pěstí… Je to pochopitelné? Mužné? Souhlasí se mnou: “Jo.” “A odkud jsi?” – ptají se. Z Ternopilu. “A kde to je?” Západní Ukrajina. “Takže jsi přijel až sem?” Ptám se na oplátku: odkud jste vy? Z Rostova na Donu. A kdyby se něco podobného stalo v Ust-Ilimsku, přijeli byste tam? “No, to je ten jejich text,” odpověděl vyšetřovatel. Jaké texty? Mám vlastní hymnu. Kapelu, co se jmenuje “Buk”. Máme píseň s názvem “Moje zem”, ve které se zpívá “Budete stát až do samého konce”. To je vše. Toto je moje země”. O všem ostatním se nediskutuje. Národností nejsem Ukrajinec.

– Kdo tedy jste?

– Co já vím. Na listinách je uvedeno, že jsou ruské. Moje matka se narodila v Dagestánu. V rodině byli Bulhaři. Ale já se cítím být Ukrajinec. Mám pas s trojzubcem. Narodil jsem se v této zemi. Kým tedy mohu být? Národnost jako pojem by měla být odstraněna. Jaký je rozdíl v tom, jaká krev mi koluje v žilách, jaký je rozdíl v tom, kdo mě porodil? Vaší podstatou je vaše státní příslušnost. Pokud si myslíte, že jste Ukrajinec, musíte umět mluvit ukrajinsky, musíte jí stoprocentně rozumět. Nejsem nacionalista. S národem to nemá nic společného. Souvisí to s občanstvím.

OPTIMISMUS

– Kde se ve vás bere taková síla vůle? Vždy se usmíváte.

– Zažil jsem špatná 90. léta. Nebyl jsem gangster. Byl jsem hudebník. Pocházím z chudé rodiny. Vím, že teď je to lepší než špatné. Kdysi mě to učil můj otec… Byl jsem malý, bylo mi sedm let. Šel jsem koupit zakysanou smetanu. Koupil jsem ji, vracel se a rozbil sklenici. Přišel jsem domů a plakal. Táta říká: “Proč pláčeš?” “Rozbil jsem zakysanou smetanu.” – “Jo… Proč brečíš? Jsi zraněný?” – “Ne.” – “Proč pláčeš? Vrátí se zakysaná smetana?” – “Ne.” “Tak proč?” – “Protože mě chceš potrestat.” – “Tady máš tři ruble, běž koupit zakysanou smetanu.” Smutek situaci nezmění. Pokud sedíte v zajetí, nemůžete nic dělat, tak proč být smutný. Ano, nálada je neustále špatná. Ale shromážděte kolem sebe optimisty, vyprávějte si vtipy. Nemůžete nic změnit, ale můžete se rozveselit – žádný problém. Každý z Olenivky vám řekne, že jsem kluky silně podporoval, i když jsem nevěřil, že se brzy vrátíme domů. Každé ráno jsem říkal: “Jsme o den blíže k tomu, abychom se z této situace dostali.” “No, Mišáňo, – zeptali se mě, – vymění nás?” – “V každém případě. Kdyby nás nechtěli vyměnit, zabili by nás. Brzy budeme doma.” – “Kdy?” – “Brzy. Jen ještě chvíli počkej.” – “Před dvěma měsíci jsi říkal, že budeme brzy doma.” – “Vidíš, už jsou to dva měsíce, takže už je to brzy.” – “A kdy bude to brzy?” – Ne… možná je to, že už jsem doma, jen odměnou za můj optimismus.

V zajetí se odhaluje podstata každého člověka… Člověk může být bojovníkem. Ve válce je to bojovník, který se otevírá: Jsem statečný, silný. A v zajetí je to úplně jinak – odhaluje se lidskost. Buď jste člověk, nebo dobytek. A já už teď nepodám ruku jen tak každému…

PENÍZE

– Na sociálních sítích se za den vybralo obrovské množství peněz…

– A teď tomu nerozumím – jak mohu utrácet cizí peníze? Lidé mi vysvětlují: dali jsme ti peníze, tak si je utrácej, jak chceš. To je vaše vděčnost. Předtím jsem vybral sto tisíc za hodinky. Peníze byly odloženy stranou. Ale když se lidé vrhli, aby mě podpořili, byl jsem naprosto šokován. A ani to nevyjadřuje to, co jsem cítil. Jsem všem vděčný.

– Motivuje vás to?

– Jsem si jistý, že vyhrajeme, protože už vyhráváme. Čekal jsem na zlomový okamžik. A když jsme byli v Olenivce, došlo k tomuto zlomu. A díky tomu se ti kluci, kteří zůstali v zajetí, věřte mi, cítí morálně lépe, silnější. Protože jsme začali vyhrávat. A rozhovory v kasárnách se změnily: pravděpodobně nás nevymění, pravděpodobně nás jen propustí. Nejvíc jsme se báli, že když uvidíme žlutomodrou vlajku na našem tanku nebo bojovém vozidle pěchoty, Rusové nás zasypou dělostřelectvem a nenechají nás přežít… Byli jsme velmi šťastní, když jsme slyšeli, že Rusové začali prchat. Mám upřímnou radost a jsem hrdý na vojáky, kteří je plnohodnotně plní. Výborně!

PROPUŠTĚNÍ

– Jak jste se dozvěděl, že se výměna uskuteční? Jak jste byli o přestupu informováni? Bylo vám jasné, o co jde?

– Ne. Nic nebylo jasné. 20. září, asi v 11.30 (oběd byl ve 12 hodin), přišli ruští strážci. Seděl jsem v kasárnách, povídali jsme si s kluky. Přišel velitel kasáren a vykřikl jména: “Tenhle, tamten, tamten…” Slyšel jsem: “Dianov – s věcmi k východu!” Myslel jsem si: zase mě vezmou do vyšetřovací komise, zase výslechy… Sešli jsme se, vyšli ven. Bylo nás devět. Na kontrolním stanovišti nás prohledali a svlékli do naha. Pak jsme takto seděli na čtyřech asi pět hodin (hlava v předklonu, ruce na zátylku, hlava mezi nohama). Čekali jsme, co bude dál. Pak jsem viděl, že velitelé námořní pěchoty – Volyň, Dzus, Dobroi a ještě někdo – už si nevzpomínám – byli odvedeni z levého křídla. Byli v kárné izolaci, kam byli lidé přiváděni, aby byli biti. Neustálý křik, elektrošoky, bití obušky, bití vším možným… Dozorci z Olenivky, abyste rozuměli, jsou sadisté. Dělalo jim radost, že se cítíte špatně.

Sedíme a čekáme. Přijíždí vojenské nákladní vozy KamAZ. V jednom z nich už seděli lidé. Seděli jsme k nim zády. Slyším jejich jména: Potčev, Kaširin, další… Vím, že to jsou moji kluci, to znamená, že už jsou v autě. A chápu, že shromažďují mariňáky, je jich hodně a jsou tam taky “Azováci”. Takže nás odvezou na nějaké nepříjemné místo… Oni diktují jména, my se postavíme. Ti, kteří měli čepice nebo kukly, si je museli přetáhnout přes obličej – oči jim přelepili páskou, aby nebylo vidět, kam vás vedou. Neměl jsem klobouk. Přes oči mi dali kus igelitu a přelepili ho páskou. Zabalili ji tak, jak balí balíky v “Nové poště”, tak, aby se krabice smrskly. Cítím, že se mi začíná zmenšovat lebka, a on se zeptá: “Je to těsné?” Řekl jsem: “Velmi těsné” – “Dobře, teď to pustíme”. Položí mi nohu na hruď, a ještě víc ji napne. Proto mám na tváři všechny ty rány. Den a půl jsem byl přelepený páskou, nemohl jsem nic dělat. A já jsem dostal na nos, protože jsme v autě seděli špatně.

– Co myslíte tím “špatně”?

– Bylo nutné sedět velmi pevně. Byl jsem poslední, za mnou už byla kabina. Ty si sedneš na zadek, roztáhneš nohy, další si sedne zády k tobě. Před vámi je spousta lidí, tlačí vás na hrudníku, nemůžete dýchat, máte rozdrcená žebra – a ještě do vás kopou další lidi.

– Měli jste spoutané ruce?

– Moje ruce byly spoutané vpředu. A ti, jejichž ruce byly víceméně zdravé, měli svázané ruce za zády.

– Pomocí lepicí pásky?

– Lepicí páskou a někteří i pouty. Jeli jsme víc než šest hodin. Jsem voják, počítám vteřiny. Jsem pohublý, ale pořád mám trochu váhy. Tlačí mě do zad sedadlo. Přesouval jsem váhu na levou a pak na pravou stranu. Nemůžete si pod sebe nic dát, protože máte omotané ruce. Chtěl jsem si dát pod zadní sedadlo svou slavnou vestu – nic, nešlo to.

No, přijeli jsme na půl cesty – ale nevíme kam. Slyšíme zvuk tryskových motorů – je tu letadlo. Sloužil jsem u výsadkových jednotek, v 79. brigádě, takže letadla víceméně znám. Navíc jsem hudebník, umím rozlišovat zvuky. Slyšel jsem, že startuje letadlo, a není to Su-25, ani Su-27, ani Mig-29, ale nějaké velké dopravní letadlo. Vystoupili jsme z KamAZu, byl jsem opět zalepený, ještě pevněji. Naložili nás do letadla. Pochopil jsem, že je to přistávací letadlo, protože bylo dvoupatrové a sedělo se na kovových lavicích. Později jsme zjistili, že to bylo v Taganrogu. Z Taganrogu jsme letěli asi tři hodiny, někam jsme dorazili. Vyložili Volyně a zeptali se ho: “No, natočil jsi to video? Nyní se setkáš s Kadyrovem a všechno bude v pořádku. Počkejte si na schůzku”. Z letadla ho vynesou na ulici: “Na kolena!” Tabule se zavírá a my doplňujeme palivo. A letadla přistávají a startují. A v tu chvíli slyším hlasatele: “Nastupte si tam a tam …na letišti Šeremeťjevo”. Ha, Moskva! Neslyšel jsem, jestli to bylo Šeremetěvo 1 nebo 2, ale Moskva stoprocentně. Říkám si: wow…

Podařilo se mi stáhnout pásku z rukou. Poslouchám, kde sedí vojáci, a slyším, že se oba vydaly různými směry. Pak jsem si pomalu stáhl igelit z očí. Byl černý, páska byla světlá. Pomalu jsem ji odtáhl stranou a při stahování jsem stáhl kůži. Když je páska průhledná, můžete vidět světlo i přes oční víčka. Díky tomu jsem si uvědomil, že letíme na severozápad. Myslel jsem si, že bychom mohli být převezeni do Běloruska.

Letíme ještě dvě hodiny. Přistáli jsme, tabule se otevřela – neslyším žádná letadla, nic. Slyším nastartované motory, už ne nákladní vozy KamAZ. Do poslední chvíle jsem si říkal: opravdu, ale opravdu, opravdu nás vymění? V letadle nás bylo přesně 200, počítali jsme: 99 ve druhém patře, 101 v prvním. Tento počet je tak akorát na výměnu… vystupujeme. Všimli si, že jsem bez pásky přes oči, ale už na mě nikdo nesahá. A vedou mě opatrně. Říkám si: opravdu, opravdu? Jejda – nasedáme do pohodlných autobusů, ne do KamAZů. Opět naděje. Stále víc a víc… Rozjíždíme se – a já znovu koukám pravým okem. Pochopil jsem, že je asi pět hodin a světlo je na mé pravé straně. Podle toho je na levé straně východ, na pravé západ, tam je slunce, takže jdeme na jih. Myslím, že z Běloruska určitě pojedeme na Ukrajinu. Autobus zastaví, vojenští řidiči vystoupí. Slyším, jak někdo nastupuje do auta: “Sláva Ukrajině!” A to je všechno… (Michail má slzy v očích).
Source

Recent posts

See All
  • Hans Weber
  • November 25, 2022

Czech support for European sports model

  • Hans Weber
  • November 25, 2022

Parts of Prague are without heat and hot water

  • Hans Weber
  • November 25, 2022

Cubex Centre Prague Will Have a New LED Wall — be among the First to Use it at Your Event!

Prague Forum Membership

Join us

Be part of building bridges and channels to engage all the international key voices and decision makers living in the Czech Republic.

Become a member

Prague Forum Membership

Join us

    Close